Sir Charles Mackerras 

Přednáška sira Charlese Mackerrase  

Dámy a pánové,

snad si dokážete představit, co pociťuji ve svém srdci, když se mi dostává této velké pocty, kterou mi uděluje Janáčkova akademie múzických umění poté, co jsem strávil více než půl století studiem, interpretováním a vydáváním děl velkého moravského Mistra. Poprvé jsem slyšel Janáčkovu operu na podzim roku 1947, kdy Václav Talich dirigoval Káťu Kabanovu v pražském Národním divadle. Dojem, který na mě toto představení udělalo, byl tak silný, že jsem se rozhodl pro intenzívní studium tohoto autora, jehož myšlení se zdálo tak neobvyklé a jeho hudba tak originální, že neměla, jak jsem předpokládal, žádné zřejmé předchůdce.

Během mého ročního pobytu na pražské AMU se mi podařilo nastudovat Tarase Bulbu s mladým Jarmilem Burghauserem a zhlédnout mnoho představení Janáčkových oper v obou operních domech v Praze včetně představení hostujícího brněnského operního souboru v takzvaném Divadle 5. května. Při těchto různých provedeních jsem si všiml výrazných stylových odlišností mezi brněnskými a pražskými verzemi, zvláště ve zvuku orchestrů. Tuto skutečnost jsem přičítal odlišným stylům jednotlivých dirigentů. V té době jsem si ještě neuvědomoval, že profesor Talich použil upravenou orchestrální verzi Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky a že Její pastorkyňa se vlastně hrála pouze v upravené formě.

Po studiích na pražské Akademii v letech 1947 a 1948 jsem se vrátil do Londýna, kde jsem působil jako dirigent a korepetitor v Sadler´s Wells Opera. V roce 1952 jsem v Londýně uvedl Káťu Kabanovu a během deseti let jsem v Británii představil také další Janáčkovy opery, zvláště Věc Makropulos a Z mrtvého domu. V roce 1960 jsem realizoval svou první nahrávku Janáčka (Sinfoniettu a 4 operní předehry). 
Ve stejném roce jsem byl poctěn pozváním k návštěvě Janáčkova archívu do Brna. Tuto nabídku jsem nadšeně přijal, protože to byla moje první příležitost studovat poněkud neobvyklé Janáčkovy rukopisy a také vidět, jak a proč se tištěné partitury jeho oper tolik liší od původních autografů.

Právě na tomto místě jsem se poprvé setkal s Dr. Strakovou, která tehdy působila jako ředitelka archívu na Smetanově ulici, a také s Osvaldem Chlubnou, který byl v té době jednou z posledních žijících osob, jež studovala skladbu u samotného Janáčka. Oba byli ke mně a k mé ženě nesmírně přátelští. Dr. Straková mi dala k dispozici mnoho Janáčkových rukopisů, a tak jsem měl možnost poprvé vidět, jak skladatel vytvářel kompozici od prvních skic až po finální dílo.

Bylo fascinující všímat si například u rapsodie Taras Bulba, jakými různými formami procházelo dílo od svého počátku až po konečnou podobu. Mohl jsem tak prověřit mnoho problematických momentů v publikovaných verzích Káťi Kabanové a Věci Makropulos a dokonce tak znovuobjevit rukopis dvou intermezz v Káťi Kabanové, která Mistr přidal k provedení v Německé opeře v Praze (v místech, kde byly rychlé změny scény nepraktické). Měl jsem možnost uvést tyto dvě malé „mezi-hry“ v představení Káti Kabanové v Brně. Později byly publikovány ve vydání opery, kterou jsem připravil pro Universální edici jako první z řady vydání, která se pokoušejí o sloučení Janáčkovy původní instrumentace a dynamiky s možnými praktickými návrhy, které pomáhají řešit mnohé problémové momenty ve zvukové vyváženosti, dané Janáčkovým charakteristickým stylem.

Bylo to během mé návštěvy Brna v roce 1960, kdy jsem také začal studovat opis Její pastorkyně, do kterého Kovařovic označil svoje změny červenou barvou. Právě z té doby se datuje můj zájem předvést tuto operu bez zmíněných oprav. Od té doby ocenění Janáčkovy původní Její pastorkyně doznalo velkého posunu. Byla třikrát nahrána a uvedena po celém světě ve verzi, kterou spolu s kolegou Johnem Tyrrellem nazýváme Brněnskou verzí. Mám velkou radost, že právě tato naše verze Janáčkovy nejhranější (a nejznámější) opery si našla cestu zpět do Brna, právě v den stého výročí její světové premiéry, 21. ledna 2004.

Když se vrátím zpět ke svému prvního pobytu v Brně, Osvald Chlubna a Dr. Straková nás tehdy vzali také na jednodenní výlet do Hukvald. Tam jsme měli možnost spatřit zdroj inspirace, kterou Janáček čerpal z moravských luhů a hájů, zvláště pro operu Příhody lišky Bystroušky. Mohli jsme zde vdechnout duch Janáčkovy jisté panteistické filozofie, jak je vyjádřena v Lišce Bystroušce a v Glagolské mši. Zakusili jsme zde také a pocítili něco z atmosféry moravského venkovského života, Janáčkova rodiště a školy, ve které učil jeho otec. Obě místa ještě tehdy vypadala přesně tak, jako musela vypadat za skladatelova mládí. Člověk si téměř mohl představovat, jak Mistr kráčí po ulici společně s Jenůfou a Kostelničkou, Barenou a Kamilou. Jak dobře znal soužení neopětované lásky!

I když jsem byl v Brně již mnohokrát, ať při svém studiu Janáčka nebo dirigování jeho děl, vždy pohlížím se zvláštní nostalgií zpět na výlet do Hukvald. Právě tam jsem se cítil být nejblíže k podstatě Janáčka, jako nikdy předtím a ani potom.
Jsem velmi poctěn čestným titulem, který mi uděluje Akademie pojmenovaná po největším synovi Hukvald. Velmi se těším na naše provedení Glagolské mše, ve které Janáček nejvíce vyjádřil svoji víru v humanitu a sílu přírody. Orchestr a sbor budou jistě schopny naplnit jeho záměr lépe než v roce 1927!

Rád bych uzavřel svou řeč citací z Janáčkova dopisu z roku 1925 (roku mého narození) při příležitosti přijetí čestného doktorátu, který mu udělila Masarykova univerzita:

„Z mé knihy života vyčtete:

Z vlastního nitra růst,
přesvědčeni se nezříkat,
neplahočit se za uznáním,
ale vždy svou hřivnou přispívat,
aby vzkvétalo to pole,
jež mu souzeno.

Buďte zdrávi!
Oddaný
Dr. ph. Leoš Janáček

Brno, 12. února 1925.“

Laudatio pronesené doc. Ivem Medkem  

Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,
vážené dámy, vážení pánové, milí hosté.

Je mi nejen velkou ctí, ale i mimořádným potěšením, že mohu na tomto slavnostním zasedání Umělecké rady JAMU navrhnout jménem Hudební fakulty, aby byl udělen čestný doktorát jedné z nejvýznamnějších osobností současného hude-bního světa a velkému obdivovateli a příznivci české hudby – proslulému dirigentovi siru Charlesi Mackerrasovi.

Svůj vztah k naší zemi, její hudbě a zejména dílu L. Janáčka – skladatele, jehož jméno s hrdostí nese i naše alma mater – dokazuje již desítky let na prestižních pódiích celého světa.

Jeho účast na letošním jubilejním Janáčkovském festivalu je toho jen dalším důkazem.

Kdo navštívil včerejší provedení Výletů pana Broučka se sirem Charlesem za dirigentským pultem, vycítil již po pár taktech, jak úžasně blízko má k Janáčkovu cítění a myšlení, jak rozumí jeho duši a jak toto porozumění dovede vložit do interpretace jeho děl s udivující lehkostí, jakoby nebylo nic snadnějšího než dirigovat skladby autora, k jehož dílům přistupují s jistými obavami a respektem stálice celého dirigentského světa. Za tou lehkostí však pevně stojí detailní, po desetiletí studiem utvrzovaná znalost Janáčkova kompozičního i teoretického díla, podepřená obrovskou dirigentskou zkušeností, bytostnou muzikálností i dalšími aspekty včetně schopnosti vládnout českým jazykem.

Totéž, co zde bylo řečeno o interpretaci Janáčkova díla, platí v plné míře i o dílech Mozarta, Brahmse, Dvořáka, Beethovena, či Brittena. S tímto převelikým potenciálem dovede znovu a znovu pootvírat oči, mysl a srdce nejdříve hráčům orchestrů a jejich prostřednictvím pak posluchačům na celém světě.

Kdybych se měl podrobněji zabývat aktivitami sira Charlese Mackerrase, změnilo by se toto laudatio v několikahodinovou přednášku. Pohlédněme tedy na ně především prizmatem české hudby, která se jako zřetelná nit vine jeho životem.

Do bližšího kontaktu s ní přišel již za studií v Praze, kde se učil především od Václava Talicha. V této souvislosti nemohu nevzpomenout koncert v rámci letošního Pražského jara, věnovaný právě výročí Václava Talicha, na kterém Mistr uvedl mimo jiné i Janáčkova Tarase Bulbu. Ale vraťme se na chvíli do historie. Jako operní dirigent sir Charles debutoval v Sadler´s Wells, pozdější anglické Národní opeře, kam se – po čtyřech letech na postu 1. dirigenta hamburské Státní opery – vrací v letech 1970–1977 jako umělecký ředitel. Stále častější kontakt s Janáčkovou hudbou vede sira Charlese k realizaci věhlasného janáčkovského cyklu ve Welšské národní opeře. V této době je již vnímám jako specialista na Janáčka, natáčí pro renomované gramofonové společnosti (např. s Vídeňskými filharmoniky pro DECCA) a získává i řadu ocenění – mj. Grand Prix de la Critique v Paříží za Lišku Bystroušku v roce 1995. V témže roce natáčí s dánským Státním symfonickým orchestrem netradiční verzi Glagolské mše. Janáčka provozuje i v USA, kde v Metropolitní opeře diriguje Věc Makropulos a Káťu Kabanovou, a v Austrálii, když tam v letech 1993–1996 řídí Její pastorkyňu. V tomto období působí i jako 1. hostující dirigent v Opera Company v San Francisku, kde z české hudby uvádí Dvořákovu Rusalku se slavnou Renée Fleming v hlavní roli. Pro DECCA pak Rusalku v roce 1998 natáčí s Českou filharmonií.

Sir Charles Mackerras je dirigentskou osobností takového formátu, jejíž záběr je přirozeně daleko širší než jen česká tvorba. Je uznávaným odborníkem na 18. a 19. století. Jeho mozartovské provedení oslnilo ve Welšské národní opeře (kde je emeritním dirigentem), v Královské opeře Covent Garden, na Salzburgen Festspiele, kde „jeho“ Figarova svatba s Vídeňskými filharmoniky byla vrcholem festivalu, ale i v Praze v roce 1991, když řídil Dona Giovanniho při příležitosti dvoustého výročí Mozartovy smrti a znovuotevření Stavovského divadla. K mozartovskému výročí natáčí s PKO komplet Mozartových symfonií a serenád. Nahrává s řadou dalších orchestrů – např. se Skotským komorním orchestrem postupně Mozartovy stěžejní opery a Beethovenova Fidelia pro firmu SONY.

Za unikátní nahrávku díla B. Brittena Gloriana získává v roce 1994 ocenění za nejlepší nahrávku opery roku. Stejnými superlativy byly oceněny i Mackerrasovy nahrávky instrumentálních děl, např. Beethovenových a Mahlerových symfonií s Krá-lovskou liverpoolskou filharmonií pro EMI nebo Brahmsových symfonií pro TELARC.

Za svoji práci obdržel sir Charles Mackerras celou řadu ocenění a vyznamenání. Výběrem si při-pomeňme: v roce 1974 je to Řád Britského impéria, v roce 1979 byl v Anglii pasován do šlechtického stavu za zásluhy na poli hudebním, v roce 1996 mu byla udělena medaile „Za zásluhy“ České republiky a v r. 1997 byl vyznamenán nejvyšším státním řádem Austrálie. Ve svém životě byl oceněn řadou čestných doktorátů: např. univerzit v Hull, Yorku, Praze, Oxfordu, Sydney a Melbourne. V roce 2003 mu byl udělen anglickou královnou titul C. H. (Companion of Honour).

Na závěr bych rád siru Charlesu popřál jménem nás všech v tomto sále – a dovolím si říct i jménem všech milovníků hudby – pevné zdraví, jistou ruku, neutuchající pracovní elán a mnoho a mnoho aktivních let, abychom měli to štěstí a ještě po dlouhý čas mohli sledovat jeho mistrovství na pódiích celého světa, ta česká nevyjímaje. Brněnské publikum se již dnes může těšit na koncert 5. února, kdy Mistr bude řídit Státní filharmonii Brno s navýsost atraktivním janáčkovským programem: symfonie Dunaj, Houslový koncert Putování dušičky a Glagolská mše. Opět – ostatně jako při každém příjezdu sira Charlese Mackerrase – se s ním domů do Brna znovu vrátí inspirace Janáčkem – jako vždy umně přetavená velkým znalcem do neza-pomenutelného zážitku. To vše k našemu velikému potěšení a radosti.

Doc. Ing. Ivo Medek, Ph. D.
Děkan Hudební fakulty

¨