Rudolf Firkušný (11.2.1912 – 19.7.1994)

Klavírní virtuos, čestný doktor filozofie Univerzity Karlovy Rudolf Firkušný se narodil v Napajedlích jako nejmladší ze tří dětí místního notáře. Když mu byly tři roky, zemřel mu otec a matka s rodinou se přestěhovala do Brna, kde se záhy výrazně projevil chlapcův mimořádný talent. Jeho neobyčejná náklonnost k hudbě, vynikající hudební sluch a paměť zaujaly Leoše Janáčka, který ho podrobil důkladné zkoušce a rozhodl o jeho dalším hudebním školení, nad nímž si vzal osobní dohled. Sám ho učil hudební teorii a základům kompozice, profesorka Růžena Kurzová na brněnské konzervatoři a později její manžel prof. Vilém Kurz na pražské mistrovské škole se postarali o jeho pianistický rozvoj. Přes nesporné úspěchy na domácích i zahraničních pódiích, které zahájil ve věku osmi let veřejným koncertem v Praze, Rudolf Firkušný systematicky pracoval na svém pianistickém zdokonalování a na celkovém hudebním vzdělávání i po ukončení konzervatorních studií. Ve třicátých letech absolvoval v Itálii letní kurz u vynikajícího klavírního pedagoga Arthura Schnabela, ve studiu kompozice pokračoval po Janáčkově smrti ve třídách Rudolfa Karla a Josefa Suka v Praze. Konec dvacátých let a léta třicátá přinesla Rudolfu Firkušnému řadu zahraničních koncertních cest do Vídně, Německa, Itálie, Francie a Anglie,v roce 1938 stanul poprvé na americké půdě. Kritiky z té doby se shodují v konstatování, že mladý český pianista dorostl ve svých dvaceti letech světového formátu. Až do počátku nacistické okupace se Firkušný mezi zahraničními zájezdy stále vracel domů – do Brna, kde měl rodinné zázemí a věrné přátele, pro něž si vždy našel čas, aby jim v Besedním domě zahrál.

Aniž by tušil, že je to téměř natrvalo, odjel z Brna v květnu 1939 do Paříže, kde se připojil ke skupině českých umělců, k nimž patřil i Bohuslav Martinů a nadějná brněnská skladatelka Vítězslava Kaprálová. Celý následující rok 1940 se Firkušný snažil svým nejvlastnějším prostředkem, tj. hudbou českých Mistrů Smetany, Dvořáka, Janáčka, Suka i současných skladatelů – Martinů, Kaprálové a Bořkovce – burcovat vědomí západoevropské veřejnosti ve prospěch přepadeného Československa.
Ve čtyřicátých letech si musel tvrdě vybojovat postavení koncertního pianisty ve Spojených státech. Obstál v nesmírně silné konkurenci evropských emigrantů i domácích amerických umělců. Zvítězil nejen svým pianistickým uměním, v němž brilance, elegance a stylová interpretace širokého repertoáru počínajícího Bachem až po tehdejší americké současníky Coplanda a Barbara, byly nejčastěji zmiňovanými přednostmi jeho hry, ale zejména nevšední citovou hloubkou a českým repertoárem. Stejně jako na svém prvním závažném vystoupení v Chicagu u příležitosti 100. výročí Dvořákova narození znovu objevil Američanům zapomenutý Dvořákův klavírní koncert, tak později uváděl na obou amerických kontinentech, v Austrálii a v asijských kulturních centrech premiérově klavírní skladby Smetanovy, Sukovy, Janáčkovy a díla Bohuslava Martinů, s nímž ho po léta pojilo vřelé přátelství. Na jeho koncerty chodili posluchači, včetně kolegů klavíristů, za poznáním neznámých děl českých mistrů, která se pod jeho rukama rozeznívala v plné kráse a závažnosti uměleckého sdělení.

Snad největším paradoxem je, že největší český pianista byl americkým občanem. Rudolf Firkušný se dobrovolně zvolil těžký úděl emigranta, aby mohl svobodně šířit slávu české hudby po všech kontinentech. Více než 40 let odmítal s krajním sebezapřením vystoupit na koncertní pódium rodné země, která svým obyvatelům nepřiznávala základní práva svobodného člověka. Od totalitního režimu se nekompromisně distancoval a vrátil se až po jeho pádu.

Datum promoce 7.10.1993

Přednáška Rudolfa Firkušného  

Přednáška Rudolfa Firkušného u příležitosti udělení čestného doktorátu JAMU 7.10.1993

Vaše Magnificence,
vážená paní rektorko,
spectábilés,
páni děkani a proděkani,
honorábilis pane promotore,
vážení přítomní,

dovolte, abych poděkoval za doktorát mně udělený Janáčkovou akademií múzických umění v Brně. Jsem si vědom cti, již mně prokazujete. Nemohu se vyhnout třem důvodům, které mne při tomto ocenění zvlášť těší. Dostává se mi, za prvé, tohoto čestného titulu v Brně, ve městě, s nímž je spjatý důležitý čas mého zrání a jež považuji za východisko své umělecké cesty. Do Brna se vždy vracím rád, třebaže to bylo na mých poutích světem často jen ve formě myšlenek i vzpomínek na přátele, na konservatoř, na ulice, náměstí i parky města, na jeho kostely – a Bůh mi byl přízniv, když jsem si mohl vzít choť, která z moravské metropole pochází.
Za druhé pak doktorát – dokonce první, jak jsem byl zpraven, jež umělecká učiliště mohou udělovat podle nových zvyklostí – mi uděluje akademie, která nese jméno mého milovaného pedagoga Leoše Janáčka. Dnes si uvědomuji, jakého se mi dostalo privilegia, učit se u tohoto vynikajícího skladatele a na výsost citlivého člověka. Je nás málo, kdo si pamatují jeho tvář, pohyby, melodii řeči. Spontánně a rád se řadím mezi ty, kteří se pokoušejí obdiv ke skladateli Janáčkovi vrátit interpretací jeho díla.

Nemusím vás přesvědčovat, jakou radostí se naplňuje běh mého života, když mohu sledovat celý ten čas, jak nezadržitelně stoupala a stále stoupá jeho tvůrčí autorita po veškerém kulturním světě.

Konečně, třetím důvodem intensivního prožitku této slavnostní chvíle je sepjetí Brna a jeho vysokého školství se zdejší Alma Mater, Masarykovou univerzitou. Také jméno, činnosti a myšlenky Tomáše Garrigua Masaryka představují jeden ze základních symbolů v mém životě. Vskutku, byl to on, který celý náš národ, zvláště pak naši poválečnou generaci učil novému způsobu demokratického žití, jehož láska k pravdě byla nám příkladem, jehož důsledná úcta ke svobodě člověka byla pro nás víc než jen praktickou radou; stala se životním návodem. Věrnost jeho ideálům stála v pozadí mého rozhodnutí dát za nacistické okupace své síly úsilí o osvobození naší země ze jha diktátorských bot a nedlouho po dosažení tohoto cíle zvolit znovu exil, když Československo upadlo pod jařmo komunistického totalitarismu a tmářství. Není pak krásné, když dnes v obnovené svobodě se můžeme na půdě Brna přihlásit ke dvěma velkým osobnostem našich dějin a kultury, Leoši Janáčkovi a Tomáši G. Masarykovi?
Patřím věkem ke staré škole a proto mi dovolte ocitovat z Catonových jednoverší, že doctrina est fructus dulcis radicis amarae, že vzdělání je sladký plod hořkého kořene. Ona hořkost či trpkost platí pro objem vykonané práce, jež není nikdy snadná a bez obětí času, sebekázně, píle, soustředění. Avšak bez pracovního vypětí není cesta ke vzdělanosti možná. Konečně, bez vzdělanosti nelze si dnes představit ani jakoukoliv tvůrčí činnost, včetně tvorby umělecké. Potvrzuje mi to veškerá má životní a umělecká zkušenost. Přináší ovšem i radost a uspokojení z díla, pocit, že tvůrčí úsilí nebylo a není marné, ba něco navíc: udržuje mysl mladou a svěží. Tož, v tomto směru se odvažuji přijmout vaši velkolepou poctu, věda dobře, že mne nezbaví povinnosti dále se vzdělávat v řeholi každodenní práce.