Životopis
Emília Vášáryová se narodila roku 1942 v obci Horná Štubňa (okr.Martin). Vyrůstala spolu se svou mladší sestrou Magdou ve vzdělaném rodinném kruhu a osvíceném kulturním prostředí. Od dětství hrála v ochotnickém divadle a věnovala se gymnastice. Po absolvování střední školy vystudovala herecký obor na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě (1963) a stala se členkou souboru Nové scény. V roce 1964 přijala angažmá v činohře Slovenského národného divadla v Bratislavě, kde působí dodnes. Na Divadelní fakultě VŠMU, kde mnoho let vyučuje, odchovala celou řadu adeptů hereckého umění a v roce 1999 získala titul vysokoškolské profesorky.
Postav, které ztvárnila na první slovenské scéně, se lze sotva dopočítat. Byly mezi nimi Roxana ze Cyrana z Bergeracu, Sofoklova Antigona, Nataša z Vojny a míru, Máša ze Tří sester, Chůva z Romea a Julie a mnoho mnoho dalších z klasického světového repertoáru. Pro hereckou biografii Emílie Vášáryové je však navíc příznačný vztah k moderní dramatice, k dílům J. P. Sartra, P. O. Enquista, Thomase Bernharda, Edwarda Albeeho, Eugèna Ionesca, Yasminy Rezy, McNallyho a dalších, za nimiž se někdy vydává mimo svou mateřskou scénu – do Divadla Na Zábradlí, Činoherního klubu, Štúdia L+S nebo do Divadla Aréna.
Neméně bohatá je filmografie Emílie Vášáryové. V šedesátých letech do povědomí diváků nesmazatelně vstoupila po boku Jana Wericha v Jasného komedii Až přijde kocour. Následovaly desítky velkých rolí (ve slovenském i českém filmu a televizi), až k těm známým z posledních let – v Pelíšcích, Horem pádem, Václavovi, ve filmové verzi Obsluhoval jsem anglického krále nebo v nedávné televizní inscenaci Archiv.
Zejména po roce 1990 se jí dostalo mnoha ocenění za divadelní a filmové role. Získala Cenu Nadace Alfréda Radoka, Krišťálové krídlo, opakovaně cenu DOSKY (slovenská varianta české Thálie), Cenu Jozefa Kronera, Českého lva, Cenu Literárneho fondu, Cenu Karla Čapka, a další. V roce 2000 byla ve slovenské novinářské anketě obdařena titulem Herečka století. Český prezident Václav Havel jí v roce 2003 udělil Medaili za zásluhy.
Emília Vášáryová se neuspokojuje s dosaženým renomé, ale stále se pouští do nových rizik a dobrodružství. Ne náhodou si rozumí nejen s generačně blízkými, ale i s mladšími režiséry. Na scéně SND můžeme například zhlédnout její mnohovrstevnatou studii Brechtovy Matky Kuráže – v inscenaci absolventa JAMU Martina Čičváka, kde ráda hraje po boku svých někdejších žáků z VŠMU.
Herectví Emílie Vášáryové je vysoce profesionální, perfektní a promyšlené, jeho racionalita však nikdy nepřevažuje nad lidským údělem postavy, její zranitelností či nečekanou odvahou.
Je to herectví neuzamčené do sebe, ale otevírající se fantazii, objevující skryté možnosti člověka.
Není pochyb o tom, že Emília Vášáryová svým životem i uměleckou tvorbou trvale přispívá ke sbližování slovenského a českého národa, ale nejen to, patří ke skutečným hereckým osobnostem v kontextu přinejmenším evropském.
Prof. Emília Vášáryová – laudatio pronesené Zbyňkem Srbou
Vaše Magnifi cence, Spectabiles, Honorabiles,vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, je pro mne potěšením a velkou ctí, že mohu na tomto veřejném slavnostním zasedání Umělecké rady JAMU přednést jménem Divadelní fakulty návrh na udělení čestného doktorátu mimořádné
osobnosti, která se významnou měrou zasloužila svým osobitým a neopakovatelným uměním o rozvoj slovenského i českého divadla, kinematografi e i divadelního školství, osobnosti, kterou s radostí a úctou vítáme na půdě naší školy, paní Emílii Vášáryové.
Herecká tvorba profesorky Vášáryové je úctyhodně pestrá a bohatá. Ve svých dnes již stovkách rolí, které vytvořila v divadle, filmu, v televizi i v rozhlase, se představuje jako mimořádná a charizmatická herečka, jako představitelka velkých charakterních úkolů a tragických hrdinek, stejně tak se ovšem setkává s rolemi komediálními a vynikajícím způsobem ztvárňuje postavy současného moderního dramatu. Všechny její postavy spojuje velmi náročné, poctivé a cílevědomé hledačství všech tajů, složitostí a charakterových zákoutí ztvárňované postavy, hluboká emocionalita, která se snoubí v pozoruhodné harmonii s racionalitou a smyslem pro detail. Jakoby se tato unikátní dvojlomnost zrcadlila v její vzpomínce na Jana Wericha, o kterém v jednom ze svých rozhovorů hovoří takto: „On vie všetko o nepolapiteľnosti a prchavosti života so všetkými jeho ťažkosťamia dobrotami, o márnosti života, o láske a láskavosti, ktorou ma s než ňosťou starého otca zahŕňa. Hovorí mi: »Emília, to je sladké Toskánsko. Ale ako to mám zladiť s tými maďarskými dragúnmi, ktorí neustále pochodujú v tom Vášáryová.«“
Vážení kolegové, dovolte, abych využil této vzácné příležitostia připomněl alespoň ve stručnosti některé kapitoly ze životní a tvůrčí dráhy našeho hosta.
Emília Vášáryová pochází z obce Horná Štubňa v okrese Martin. Vyrůstala spolu se svou mladší sestrou Magdou v Banské Štiavnici
ve vzdělaném rodinném kruhu a osvíceném kulturním prostředí. Přestože v dětství hrála v ochotnickém divadle, po dráze herečky vlastně nikdy netoužila. Závodně pěstovala gymnastiku, zajímala se o astronomii, chtěla studovat psychologii, dějiny umění, jazyky. Oba její rodiče – učitelé – ji důsledně vedli k lásce k literatuře a k sebevzdělávání, k cílevědomosti, sebekázni a důslednosti. Tyto vlastnosti ji potom provázejí celá studia a vlastně posléze i celý profesní život. Po absolvování střední školy vystudovala herecký obor na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1963), v té době paradoxně tato studia vnímala pouze jako předstupeň pro další vytoužené obory. Na škole se ovšem setkala s osobnostmi, které potom natrvalo ovlivnily její život a přivedly ji na celoživotní uměleckou dráhu. Mimořádně talentované a vzdělané herečky si brzy začínají
všímat divadelní i filmoví režiséři. Hned po absolutoriu se stává členkou souboru Nové scény. V roce 1964 přijala angažmá v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působí dodnes.
Je to skutečně mimořádně dlouhý výčet postav, které vynikajícím způsobem ztvárnila na první slovenské scéně. Byly mezi nimi např. Roxana ze Cyrana z Bergeracu, Sofoklova Antigona, Nataša z Vojny a míru, Máša ze Tří sester, Chůva z Romea a Julie, Ifi génie z Goetheovy Ifi génie na Tauridě a mnoho dalších děl z klasického světového repertoáru. Pro hereckou biografi i Emílie Vášáryové je však navíc příznačný vztah k moderní dramatice, k dílům J. P. Sartra, P. O. Enquista (vzpomeňme např. slavnou a mnohokrát reprízovanou inscenaci Ze života žížal s Martinem Hubou), Thomase Bernharda, Edwarda Albeeho, Eugèna Ionesca, Yasminy Rezy, McNallyho a dalších, za nimiž se někdy vydává také mimo svoji mateřskou scénu – do Divadla Na Zábradlí, Činoherního klubu, Štúdia L+S nebo do Divadla Aréna. Na své divadelní cestě se potkává s nejvýznamnějšími slovenskými i českými režiséry, dramaturgy, scénografy a dalšími (za všechny jmenujme např. Ľubomíra Vajdičku, Petera Mikulíka, Vladimíra Strniska, Martina Porubjaka, VJ. A. Pitínského, Milana Čorbu etc.).
Na Divadelní fakultě VŠMU, kde mnoho let vyučuje, vychovala celou řadu adeptů hereckého umění a v roce 1999 získala titul vysokoškolské profesorky. Svoje žáky po dlouhá léta vede ke stejné náročnosti, jakou celý život uplatňuje vůči sobě.
Neméně bohatá je filmografie Emílie Vášáryové. Před kamerou debutovala ve slovensko-maďarském snímku Dáždnik sv. Petra. V českém filmu se prosadila už na počátku 60. let, záhy po svém absolutoriu, kdy si zahrála ve snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963) záhadnou tanečnici Dianu po boku Jana Wericha a nesmazatelně tak vstoupila do povědomí českých i slovenských diváků. Mezi nejznámější tituly rozsáhlé filmografie Emílie Vášáryové dále zcela jistě patří fantaskní příběh Bláznova kronika (režie Karel Zeman, 1964), nebo drama Lidé z maringotek, kdy se při práci setkala s legendou československého filmu Martinem Fričem.
Následovaly desítky velkých rolí ve slovenském i českém filmu a televizi. V devadesátých letech se například ujala výrazných partů v dramatu Hazard (režie Roman Petrenko) a v generačním příběhu Modré z nebe (režie Eva Borušovičová). Rozsáhlé herecké zkušenosti uplatnila i v podobenství Martina Šulíka Orbis Pictus (1997) a v Pelíšcích (1998) Jana Hřebejka. Zahrála si také v dalším jeho snímku Horem pádem, za který získala Českého lva za hlavní ženskou roli. Z dalších fi lmů, na nichž se výrazně a úspěšně podílela, připomeňme Krásku v nesnázích stejného režiséra, Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje, představila se rovněž ve Václavovi, ve fi lmové verzi Obsluhoval jsem anglického krále, nebo v nedávné televizní inscenaci Archiv.
Zejména po roce 1990 se jí dostalo mnoha ocenění za divadelní a filmové role. Získala Cenu Nadace Alfréda Radoka 1996 za nejlepší
herecký výkon (mladší sestra v Ritter, Dene, Voss T. Bernharda, Divadlo Na zábradlí), Krišťálové krídlo 1999 – (Agnes v Albeeho Křehké rovnováze), opakovaně cenu DOSKY (slovenská varianta české Thálie), Cenu Jozefa Kronera za nejpozoruhodnější herecký výkon v roce 1999 (za postavu Stařenky v Ionescových Židlích). Obdržela rovněž Cenu Literárneho fondu, Cenu Karla Čapka a další. V roce 2000 byla ve slovenské novinářské anketě oceněna titulem Herečka století. Český prezident Václav Havel jí v roce 2003 udělil Medaili za zásluhy.
Emília Vášáryová se nikdy nespokojuje s již dosaženým, ale stále se pouští do nových rizik a nikdy nekončícího hledání. Do rolí, do kterých v inscenaci vstupuje, nikdy neprojektuje sebe samu, ale důsledně postavu zkoumá ze všech možných úhlů, vždy se za každou cenu snaží proniknout k její samotné podstatě. A vždy se snaží problémy postavy pojmenovat. Důsledně ji studuje. Stojí vně i uvnitř.
Ne náhodou si rozumí nejen s generačně blízkými, ale i s mladšími režiséry. Na scéně SND v Bratislavě můžeme například zhlédnout její bohatou a mnohovrstevnatou studii Brechtovy Matky Kuráže – v inscenaci absolventa JAMU Martina Čičváka, kde ráda hraje po boku svých někdejších žáků z VŠMU. Na „provokující“ otázku v rozhovoru s dramaturgem Martinem Porubjakem „Máš tú nemožnú matku Guráž rada?“ odpovídá: „Mám ju rada! V životě som hrala všelijaké »nekomplikované« komediálne postavy. Matka Guráž má všetko aj z nich, ale zároveň má aj veľmi ironický, intelektuálný nadhľad nad sebou samou: je zároveň múdra, hlúpa, obetavá, egoistická, láskavá, krutá… Všetko v nej je! Tak čo si už možno viac priať, než to, že má člověk příležitost stelesniť taký charakter!“
Herectví Emílie Vášáryové je mimořádně profesionální a promyšlené, jeho racionalita však nikdy nepřevažuje nad lidským údělem postavy, naopak doširoka rozevírá její duchovní rozměr.
Není pochyb, že Emília Vášáryová svým životem i uměleckou tvorbou trvale a nebývalou formou i s obdivuhodnou energií přispívá ke sbližování slovenského a českého národa a patří k mimořádným hereckým osobnostem v oblasti divadla, fi lmu. Nemenší zásluhu má o výchovu nejmladší divadelní generace.
Dámy a pánové, dovolte, abych popřál jménem nás všech paní Emílii Vášáryové hodně tvůrčích sil a energie na její obdivuhodné cestě nikdy nekončícího hledání a objevování tajů rozmanitosti současného divadla a zároveň jí vyslovil hlubokou úctu a obdiv za veškerou odvahu, energii i neobyčejnou noblesu, s jakou toto zkoumání po celý svůj dosavadní život činí. K tomu samozřejmě patří upřímné poděkování za vše, čím tento její mimořádný dar talentu a vůle obohatil nás všechny ostatní.
Vaše Magnificence, dovoluji si obrátit se na Vás se žádostí, abyste vyhověl návrhu Divadelní fakulty JAMU a udělil paní profesorce Emílii Vášáryové titul Doctor honoris causa Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.
Doc. MgA. Zbyněk Srba, Ph.D.,
děkan Divadelní fakulty JAMU